Lidé podléhají neustále strašení o tom, jak bude hůř, říká senátor Tomáš Czernin. Čechům se přitom podle něj nikdy nežilo lépe. Koalici SPOLU pokládá za smysluplný projekt, který by měl českým lidem neúnavně vysvětlovat reálný stav věcí, aby dokázali vzdorovat cílenému štěpení ze strany opozice a nesystémových stran. „Musíme vytvořit atmosféru mezilidské solidarity,“ tvrdí senátor. Za neméně důležité pak považuje posilování národní obrany v situaci, kdy pár set kilometrů od našich hranic zuří krvavá válka.
Čeká nás volební rok. Jaké hodnoty či cíle v nich bude TOP 09 prosazovat?
TOP 09 nyní musí opravdu napnout všechny síly, protože nemůžeme tuhle zemi nechat Andreji Babišovi nebo někomu podobnému. Bohužel lidé dost podléhají různým populistickým tendencím a potom, a to vůbec nechápu, se vlastně rádi nechají strašit. Je to zvláštní doba, protože si myslím, že si žijeme jako nikdy v historii. Je nám zkrátka dobře. Samozřejmě, jsou tu určité skupiny, jimž se dobře nedaří, a s těmi musíme být solidární, ale pokud vezmu v potaz průměr české společnosti, tak se nám nikdy nežilo lépe. Bez ohledu na to lidé podléhají neustále nějakému strašení o tom, jak bude hůř.
Babiš ale samozřejmě nevyužívá svou populistickou politiku bez důvodu. Je velmi efektivní a má v české společnosti ohlas. Jakou zbraň lze podle vás proti populismu použít?
Je třeba to lidem neúnavně vysvětlovat a zkrátka uvádět je do reality. Musíme jim neustále vysvětlovat, že to, co Babiš plácá, jsou nesmysly. Sám to už jednou dokázal. Doba jeho vlády byla zmatek nad zmatek a je pro mě nepochopitelné, že se z toho lidé nepoučili.
Není pochyb o tom, že předvolební kampaň bude velice tvrdá. SPOLU přitom dosud v průzkumech rozhodně nevychází jako vítěz. ODS již de facto svou kampaň zahájila a zdá se nepochybné, že si bude počínat poměrně razantně. Nebojíte se osudu Pirátů v minulých parlamentních volbách? Budou menší koaliční strany schopny uplatnit svůj hlas důstojně? Na čem přesně bude TOP 09 stavět?
Myslím, že minulé sněmovní volby dokázaly, že v našem případě jde o skutečné partnerství, že se žádná z našich tří stran nesnaží parazitovat na těch druhých. Už před třemi lety se nám podařilo sestavit smysluplné kandidátky, takže i výsledky dopadly v tom poměru, jak jsme byli domluveni. Nedošlo k žádnému vzájemnému přeskakování.
Takže se nebojíte, že by ODS mohla předvést něco podobného, například přebírat vaše témata nebo vás nějak „upozadit“.
Rozdíly mezi námi se tváří v tvář Babišovu hnutí ANO dost smazaly. Nejsou tak zásadní, nicméně existují. My jsme například určitě evropštější. Hlavní cíl je ale společný, tedy zabránit, aby se této země zmocnilo hnutí ANO nebo nějaká jiná z populistických stran nebo hnutí. Stran naprosto nesystémových a protidemokratických.
V Senátu jste schválili důchodovou reformu. Jak se díváte na tolik diskutované možné úlevy pro osoby pracující v náročných profesích?
Máte zřejmě na mysli věk odchodu do důchodu u těchto skupin. Jak víte, mě živí především lesy, pole a rybníky. A vidím, že například v lese je opravdu těžká práce. Zažil jsem několik generací dřevorubců, kteří jsou živnostníci, do čtyřiceti let trhají normy a díky výkonovému odměňování si vydělají opravdu krásné peníze. Přitom na důchod si odvádějí minimum. Pak je najednou ve čtyřiceti začnou bolet záda nebo mají jiné problémy, tak zvolňují a přijdou na to, že peníze nejsou to nejdůležitější. Postupně fyzicky slábnou, ale i v důchodovém věku chtějí být pořád v lese. Stále se snaží ještě alespoň částečně pracovat a do důchodu se jim většinou ani nechce, i když jde o lidi, kteří celý život těžce pracovali.
Takže já si myslím, že tato otázka je spíš práce opozice, jež manipuluje tímto tématem z úhlu, který se v podstatě nezakládá na pravdě. Protože lidi, kteří se dostali do situace, kdy už opravdu fyzicky nemůžou, do práce ve skutečnosti nikdo nenutí. Jsou tu stále ještě sociální dávky pro případ, že by se tito lidé dostali do existenčních problémů.
Já jsem vyrostl za komunistů a od té doby nám neuvěřitelně narostl průměrný věk dožití, zlepšila se zdravotní péče, takže se dožíváme podstatně vyššího věku, než se populace dožívala za minulého režimu. Obecně zkrátka není možné jít do důchodu v šedesáti a žít do devadesáti.
Na jakou důležitou senátní agendu z poslední doby byste rád poukázal, ať už šlo například o zákonodárnou iniciativu, návrhy změn zákonů sněmovně v rámci zákonodárného procesu, nebo jiný „praktický“ výsledek či úspěch?
Vrátil jsem se do role předsedy Stálé senátní komise pro krajany žijící v zahraničí. Je to téma, s nímž jsem opravdu sžitý, protože mám mnoho příbuzných a kamarádů rozsetých po celém světě. Vím, že jsou to opravdu Češi, jejich srdíčko stále bije tady, a mám tedy ohromnou radost, že se nám podařilo dosáhnout toho, že při příštích volbách bude již možné volit ze zahraničí korespondenčně. Byl to takový můj osobní cíl. Okolnosti byly možná trochu zvláštní — zákon jsme nejprve prosadili v Senátu a Poslanecká sněmovna se posléze rozhodla, že si ho udělá po svém. Výsledek je v podstatě stejný. Jednoduše jsme poslali senátní verzi do sněmovny a následně jsme pak schválili tu sněmovní verzi. To, že se to povedlo, považuji za důležité.
Celospolečensky nicméně považuji za nejdůležitější důchodovou reformu, protože důchody v současné verzi už Česká republika utáhnout nemůže.
A kdybyste měl říci ještě nějaký úspěch na poli domácí politiky…
Za velice důležité pokládám, že konečně budeme dávat dvě procenta HDP na naši obranu. Jde opravdu o to nejzákladnější, co musí stát občanům zaručit – tedy obranu a bezpečnost. Z mého pohledu je to důležitější než všechno ostatní. Nechci tím shazovat školství nebo zdravotnictví, ale v této chvíli máme několik set kilometrů od našich hranic válku a jsme v ohrožení, takže si nemůžeme dovolit šetřit na armádě.
Máme za sebou několik desetiletí, jak se nyní ukazuje, naivního pacifismu, kdy jsme právě na armádě a naší bezpečnosti trestuhodně šetřili. Rozmohla se tu myšlenka, že armáda je něco nepotřebného, přežitého. Myslím si, že musíme oslovit mladou generaci. Je třeba jí vysvětlovat, jak se věci mají, a je třeba ji i motivovat, aby se na obraně podílela, aby například absolvovala alespoň nějaký základní výcvik. Česká armáda nyní nabízí možnosti, kdy student namísto letní brigády absolvuje šestitýdenní kurz a dostane zaplaceno. Smysl těchto věcí je potřeba mladým lidem vysvětlovat.
Česká společnost je silně rozdělená a polarizovaná. Někdy se zdá, že si nerozumějí už ani čtyři štamgasti sedávající v hospodě léta u jednoho stolu. Hovoří se o sporu generačním, o sporu centrum vs. okraj, rýsuje se nám tu dokonce cosi jako obnovený spor panslavistů či rusofilů se „západníky“. Má český národ v současných podmínkách vůbec šanci se sjednotit? A kolem jakých hodnot?
Tohle bezesporu souvisí s tím, že v našem politickém prostoru existuje řada hnutí a politiků, kteří tuto zemi naprosto programově rozdělují, přilévají olej do ohně nejrůznějších sporů a provokují jedny proti druhým. Musíme vytvořit atmosféru solidarity. Vezměme si příklad ze zmiňovaných důchodů. Tradičně bylo normální, že se mladí lidé v rodině starali o ty starší. Počítali s tím, že jednou také budou staří a že další generace zase zabezpečí je. U nás se vytvořil takový systém, že to musí dělat stát nebo společnost. Staří lidé bývají odkládáni a mladí o nich často nechtějí ani slyšet. Zatímco ty staré pak straší, že budou o vše obráni, mladé zase tím, že až oni budou staří, nikdo se o ně nebude chtít starat. Tohle je, myslím, potřeba rozbít a dát lidem vědomí, že nikdy nezůstanou nezabezpečeni.
Zároveň bychom se měli vrátit k určitému zdravému vlastenectví v tom smyslu, že my Češi spolu zkrátka držíme a máme být na co pyšní. Myslím, že jako národ jsme toho dokázali dost. Máme určitě nejen šikovné ruce, ale i chytré hlavy.
Spojovat by nás mohla i stejná historická zkušenost, padesát let okupace a totality, tisíce obětí… Toto povědomí, zdá se mi, v posledních letech poněkud vymizelo. Cítíte to také tak?
Jsou národy, které jsou na tom ještě hůř. My jsme byli v roce 1968 okupováni Sovětským svazem, vojsky Varšavské smlouvy. O dvanáct let předtím ale v Maďarsku teklo krve o mnoho víc. Lidé byli zabíjeni ve velkém a probíhala tam regulérní válka. Maďaři jako by na to však úplně zapomněli a dnes už ani de facto nechtějí pomáhat Ukrajině. Maďarská povaha je zkrátka jiná, situace je ale každopádně v tomto ohledu daleko smutnější než ta u nás.
To, co podle mě možná trochu chybí v naší společnosti, je nějaká kolektivní vize. Podařilo se nám zbavit se komunismu, vytvořit svobodnou společnost. Teď to máme, a co dál? Je pravda, že naše situace se od časů komunismu ohromně zlepšila. Dříve Češi na dovolených šetřili každou korunu, dnes mohu říct, že například Italové milují české turisty, protože se nebojí utrácet.
Není to tak dávno, co jsme byli svědky zemědělských protestů. Tisíce traktorů mířily ku Praze. Čeští zemědělci si stěžovali zejména na přemíru byrokracie, na to, že Evropská komise neřeší problém s dovozy levných komodit z Východu, nebo na to, že ekologická opatření jsou přijímána „nahoře“ a nikdo je s nimi nekonzultuje. Jak to vnímáte vy, nejen jako senátor, ale i jako správce rodinného hospodářství?
Jsem skoro pyšný na to, že moji traktoristé s traktory po Praze nejezdili, i když jsem jim to nezakazoval. Nezaznamenal jsem u nich, že by měli podobnou touhu. Myslím si, že ta akce byla vyprovokována do značné míry uměle. Být zemědělcem je ale těžké, to si nezastírejme. Je to sektor, jenž je závislý na řadě věcí, například na počasí. Jeden rok se urodí, další rok se urodit nemusí, jindy se urodí, ale ceny jsou nízké... Sám říkám, že bych nejraději hospodařil naprosto bez dotací, ale bohužel systém je takto nastavený. Kdybychom hospodařili čistě bez dotací, tak by bochník chleba stál tři sta nebo čtyři sta korun. A to si zkrátka nemůžeme dovolit. Je známo, že francouzští a další farmáři jsou na tento systém natolik napojení a zvyklí, že změnit jej je takřka nemožné. Z mého pohledu je ale smutné, že jsme na dotacích závislí více než třeba na zmíněném počasí nebo na tom, co umíme.
Pokládáte tedy zemědělské protesty za odůvodněné? Frustrace zemědělců je zřejmě velká a jejich zapojení do protestů značné.
Nepopírám, že frustrace mezi zemědělci je vysoká, ale když je do těchto lidí systematicky naléváno, že všechno budou mít ještě těžší a systém je obere, tak tomu snadno podlehnou. Dost se projevilo, že dotace nejsou vypláceny zcela spravedlivě. Velké firmy mají velké výhody, takže s tím bylo potřeba něco udělat. Podporovat ale stejnou měrou drobné zemědělce, kteří zkrátka nemůžou mít takovou produktivitu a sami národ neuživí, a zvýhodňovat je proti těm velkým také není správné. Jde o věci, jež je nutné neustále korigovat a vyrovnávat. Nelze si nicméně nevšimnout toho, že se občas objevují tendence to přehánět.
Chcete říct, že se vždy bude cítit někdo poškozen nebo znevýhodněn?
I když mě zemědělství živí, možná trochu víc rozumím lesu. A moji lesníci občas dost nadávali, když jsem jim říkal, že bych chtěl žít naprosto bez dotací. Když si vezmeme zákon o lesích, tak hned v úvodu stojí, že les je významný krajinný prvek, jenž má ekologické, rekreační a hospodářské funkce. Takže já jakožto hospodář jsem vlastně ve svém vlastním lese až na třetím místě, přičemž ty první dvě funkce dávám společnosti úplně zadarmo. Moc rád bych řekl, že nechci žádné dotace na běžné činnosti, které jsou zkrátka přirozené. Když je kus lesa vykácen, tak samozřejmě zcela přirozeně zasadím nový porost, musím ho oplotit, aby ho nesežrala zvěř, provést další práce, a na to všechno dostáváme dotace. Přitom jde o přirozené činnosti.
Chtěl bych radši dostat nějakou náhradu za to, že čistíme vzduch, zadržujeme a čistíme vodu, že si k nám chodí lidé zcela zadarmo na houby, že dokonce po nich musíme ještě uklízet. Jestliže společnost dostává od fabrik emisní povolenky a poplatky za to, že znečišťují vzduch, proč by se tyto peníze nemohly vrátit do lesa za to, že vzduch zase čistí? Kdybychom dotace na přirozené činnosti zrušili a zavedli nějakou plošnou náhradu za to, co společnosti poskytujeme, přišlo by mi to spravedlivější. A tak bychom i odbourali byrokracii. Vždyť můj lesmistr neustále vyplňuje nějaké tabulky při žádostech o dotace, na něž máme nárok. A to úplně opomíjím to, jak mi můj politický soupeř při minulých volbách předhazoval, kolik dotací dostávám. Naše dotace jsou opravdu na to, že pečujeme o krajinu, která je pro všechny, takže je sice dostaneme, ale na oplátku dáváme něco důležitého společnosti.
Vím, že se osobně angažujete v pomoci Ukrajině. Dokonce jste tam nedávno i osobně jel předat pomoc. Jaké dojmy jste tam získal?
Byl jsem tam od začátku války podruhé a tentokrát jsem tam přivezl moje „milé subaru“, které jsem si nadělil k 50. narozeninám. Prožilo toho se mnou opravdu hodně a po letech mě čekalo rozhodnutí – poslat ho na náročné opravy, prodat ho za pár korun nebo se rozloučit a poslat ho na šrotiště. Nakonec jsem ale zvolil jinou cestu – a subaru vyrazilo do světa. Prostřednictvím Neohnutí z. s. jsem ho předal lidem v ukrajinském Mykolajivě, kde bude přestavěno na bojové vozidlo a zapojí se do bojů proti ruským agresorům. Přivezl jsem ho do města, které je během války na Ukrajině stále ostřelováno. Rusko tu zničilo letiště, poškodilo sídlo městské rady a zasáhlo mnoho civilních objektů. Přes to všechno jsem na Ukrajině pořád viděl hlavně víru v to, že válka nakonec bude mít šťastný konec a okupanty navždy vyženou. Vnitřní síla Ukrajiny je po více než 1000 dnech války obdivuhodná. Našim úkolem je v tom Ukrajině pořád pomáhat.
