Jsou myslivci, kteří tvrdí: Já bych srnku nikdy nezastřelil, ona má tak smutný pohled.
Ovšem lovit jen trofejovou zvěř a tu holou nechat je zásadní chyba,' říká Tomáš Czernin (TOP 09), potomek rodu Černínů z Chudenic a majitel zámku Dymokury.
Les je pro něj symbolem tradice. Protože na tom, z čeho žije, co těží, nemá prakticky žádnou zásluhu.
Na přivítání vám silně stiskne ruku, usměrní poskakujícího psa a připraví kávu, protože jeho asistent se prý sice vyzná v zákonech, ale pořádného turka neumí. A ještě než mu položíte první otázku, ukáže vám fotky včera ulovené lišky. Tomáš Czernin z vinořské větve rodu, která sídlí na zámku ve středočeských Dymokurech, je totiž vášnivý myslivec. "Když jdu do lesa, určitě ne s tím, že dnes musím něco ulovit. Pozoruju, co se v něm děje, jak se co vyvíjí. Je to uklidňující. Střílení je až to poslední," říká šestapadesátiletý lesník, zemědělec, ale i senátor a místopředseda TOP 09. Mimochodem, ta káva je stejně silná a poctivá jako jeho vztah k lesu.
Občas prý na posedu píšete e-maily. Pracuje se vám v tomto lesním open spacu dobře?
V kanceláři na zámku je člověk pořád ve zmatku, takže když se to podaří, rád jdu třeba na dvě hodiny do lesa. Vyřídím kratší e-maily, vloni jsem si na posedu čítával podklady pro plénum. Letos jsem se tam moc nedostal. V době hájení nelovím vůbec, je třeba si udělat i lovecké prázdniny. Myslivost je sice záliba a posedlost, ale zároveň taky normální práce, dřina. Takže třeba v zimě chodím domů v půl sedmé, ale když něco ulovím, je to klidně o dvě hodiny později. Zvěř se musí ošetřit, vyvrhnout, uložit do chladicího boxu…
K českým myslivcům se vážou některé problematické výsady, jako je právo vstupovat lidem na soukromý pozemek, aby se podívali, zda se tam neskrývá postřelená zvěř. Co na to říkáte?
Není to tak úplně pravda. Na oplocené pozemky myslivci nemají právo vstupovat. Na neoplocených pozemcích zvěř je, a tak tam někdo myslivost vykonávat musí. Když někde zvěř žije, někdo s ní musí hospodařit. A tím nemyslím jen lov, ale všechny povinnosti vůči zvěři, třeba přikrmování. Ze zákona máme povinnost o zvěř pečovat v době strádání. V Německu či Rakousku jsou vlastníci lesů radikálnější než u nás, tam má vždy přednost les. Zvěř škodí porostům, zvlášť v klimatu a v oblasti, v níž žijeme. Ve skutečnosti strádá málokdy a v přirozených podmínkách a při přirozeném početním stavu nepovažuji přikrmování za tak nutné.
Tomáš Czernin (56)
majitel zámku Dymokury, lesník a zemědělec, senátor za volební obvod číslo 37 Jičín-Nymburk
* Narodil se v Plzni, s rodiči žil v Krušných horách, jelikož zámek jim zabavili komunisté. V letech 1981–1987 vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze. Do roku 1990 pracoval jako projektant. Po převratu odešel nakrátko za manželkou do Rakouska.
* V roce 1992 se vrátil do Čech, do Dymokur, kde jeho otec restituoval budovy a pozemky. Do roku 2011 se se svým otcem věnoval a sám se dosud věnuje správě rodinného majetku. Jde o lesy, zemědělství, chov ryb nebo provoz vlastní honitby.
* V letech 1998–2002 působil jako zástupce starosty obce Dymokury coby nestraník za KDU-ČSL, od podzimu 2014 je opět místostarostou obce. Členem TOP 09 je od srpna 2009, v roce 2017 byl zvolen místopředsedou strany. V roce 2016 úspěšně kandidoval ve volbách do Senátu PČR.
* Je členem suverénního řádu maltézských rytířů a předsedou nadačního fondu Lourdes. Hovoří dobře německy, částečně anglicky, pasivně ovládá ruštinu. Mezi jeho zájmy patří kromě myslivosti také historie a cyklistika. Je ženatý, s manželkou Ursulou mají dvě dcery a dva syny.
Udržují tedy myslivci kvůli radosti z lovu příliš vysoké stavy zvěře, která pak ničí lesy?
Bohužel to tak je. Důvodem je systém pronajímání státních honiteb. Minimální výměra honitby je podle zákona 500 hektarů. Lesy České republiky, největší majitel honebních pozemků, rozparcelovaly lesy tak, aby honiteb vytvořily co nejvíce, a potom je pronajímají nejvyšší nabídce. A když je někdo ochotný za to platit tolik peněz, nechtějí se logicky zvěře zbavit. Je třeba skloubit podmínky tak, aby zde byl dostatek prostoru pro zdravý les i aby se tu zvěři žilo dobře v přiměřeném stavu.
Zmínil jste Německo. Tam je situace jiná?
Tam často správce lesa není myslivec, a tak na rozdíl od nás tlačí na to, aby stavy zvěře byly co nejnižší. My si naproti tomu zakládáme na české tradici myslivosti, což vede často k excesům. Jsou pak myslivci, kteří tvrdí: Já bych srnku nikdy nezastřelil, ona má tak smutný pohled. Myslivci jsou u nás často více ochránci zvěře než lovci a to správné není. Někteří loví pouze trofejovou zvěř, tedy samčí. To vede k nerovnováze pohlaví a zvyšování početních stavů zvěře. Někomu to může být sympatické, je to ovšem špatné i pro zvěř samotnou.
Myslivosti se stále častěji věnují podnikatelé či politici a spíše než myslivci jsou to jen lovci. Je to dobře? Stane se lov doménou movitějších lidí?
Tihle lidé, kteří myslivost dělají proto, že na to mají, k ní taky patří. Někdy mohou působit legračně, když si nakoupí špičkové vybavení, které obyčejný myslivec nemá, nebo protože tomu nerozumí jako oni, kteří jsou denně v lese. Domnívám se ale, že i tito lidé k myslivosti patří. Nemají tolik času, aby se jí věnovali naplno, pomáhají ovšem myslivcům s tou ekonomickou stránkou.
Před šesti lety přibyla myslivost na seznam národního nehmotného kulturního dědictví, vedle tradic jako Jízda králů či masopustní masky. Je skutečně ohrožena?
Časově a finančně je náročná, ale neobávám se, že by měla vymizet. Za to, že se počet myslivců neustále snižuje, může zčásti i jejich image na veřejnosti. Řada lidí vůbec nechápe, oč jde, mnohdy vidí jen zabíjení srnčátek. Samozřejmě k tomu přispívají i sami myslivci. Pokud někdo někomu zastřelí kočku nebo toulavého psa za zahradou, je to průšvih a měl by dostat pár facek. Většina myslivců jsou ale rozumní lidé. V tomto jsou jasně daná pravidla, takové zvíře smí zastřelit jen myslivecká stráž nebo myslivecký hospodář 200 metrů od obydlí a jen v případě, že zvíře skutečně škodí, tedy pytlačí.
Vraťme se ještě ke komerčním poplatkovým lovům. Máte je rád?
Když mi bylo 40, otec mě pozval do Maďarska na jelena. Rád lovím ve svém lese, kde zvěř znám a kde vím, co chci. Říkal jsem si, že jet někam za hory a doly a tam něco zastřelit a ještě za to zaplatit těžké peníze, to je pro mě lovecká prostituce. Viděl jsem ale, že to táta chce, a tak jsme vyrazili. Musím přiznat, že to pro mě byl až šok. Večer jsme přijeli, ráno jsem vyšel s průvodcem a hned jsem ulovil kapitálního jelena. Žádná horečka a vzrušení. Pak jsem si ale prošel vesnici, kde nic nebylo, škola se zatlučenými okny, na lavicích ještě ležela pravítka. Uvědomil jsem si tam, že myslivost je pro ně ekonomicky důležitá.
Chodíte lovit výhradně "do svého"?
Samozřejmě lovím ve svém, sám, ale rád jezdím na hony i jinam. Drobná zvěř mi moc nejde, takže v bažantnici jsem nebyl už léta. Rád jezdím na naháňky na divočáky, protože mě zajímá, jak hospodaří jinde. Vídám se rád třeba s Evženem Wratislavem z Dírné u Soběslavi, který na rozdíl ode mě v té obci žije celý život. Je výborný hospodář, má možnost opravdu všechno dělat vlastníma rukama, na to já nemám tolik času. Navštěvujeme se také s bratrancem v Rakousku, už šestou generaci se lovecky podporujeme. Každopádně když jdu ven, určitě ne s tím, že dnes musím něco ulovit. Pozoruji, co se v lese děje, jak se co vyvíjí, je to uklidňující a čistí to myšlenky. Střílení je až to poslední.
Při lovu se musí zabíjet. Není vám to někdy líto?
To je součástí hospodaření s krajinou, tedy taky práce. Někdy mi to trochu líto je, ale jak jsem už říkal, v honitbě je třeba udržovat vyrovnanou početní, věkovou a pohlavní strukturu. Pokud by zde byl nějaký přirozený predátor, klidně bych se s ním i podělil, ale on tu zkrátka není.
Používáte v lese nějaké moderní technologie?
Moderní technika, která se teď rozšířila, jako například noční vidění či termovize, mě nebaví. V noci by měl být v lese klid. Něco jiného je lov při měsíčku, třeba v zimě na sněhu, to chodívám po lese hodiny. Dostat se v noci mezi divočáky, kteří ryjou v zemi a přitom si pochrochtávají, je ohromně dobrodružné.
Divoká prasata páchají už několik let miliardové škody v zemědělství a lesích. Máte s nimi také problémy?
Divočáky u nás lovíme intenzivně a řekl bych, že se nám jejich stav daří držet v celkem únosné míře. Jejich lov je vždy zážitek, ať se jedná o velkého kňoura nebo 20kilové sele. Je to rytířská zvěř, téměř spravedlivý souboj. A v lese on neškodí, jak ryje do země, tak ji kypří, což je i užitečné. Škodí hlavně na polích. Potíže máme spíš s daňčím.
Proč zrovna s daňky?
V 70. letech je sem zřejmě poloilegálně vysadil tehdejší ředitel státních lesů, který svou zálibu v lovu upřednostňoval před lesem. Z aklimatizační obory se pak daňci rozšířili dál do lesů. Na tom, že jich je tolik, ale máme podíl i my. Když jsme dostali lesy v restituci zpátky, zaměstnávali jsme sice dva hajné, ale ani otec, ani já jsme neměli papíry. Lovecký lístek a zbrojní průkaz jsem si tehdy teprve začal dělat. Chyběly nám zkušenosti, podcenili jsme stavy daňčí zvěře a asi jsme lovili nedostatečně. Po roce 2006 pak nastala jejich populační exploze. Největší vinu ale přičítám státní správě. Tehdy se totiž změnila vyhláška o lovu a z té vyplynulo, že nejsme oblast chovu daňčí zvěře, a tedy smíme lovit pouze zvěř do věku dvou let. Rychle jsme tehdy žádali o vyhlášení oblasti chovu. Než se tak stalo, byl nám úředně stanoven příliš nízký plán lovu. Početní stavy narostly tak, že se škody na polích i lesních porostech způsobené daňky staly neúnosnými. S touto situací se stále vyrovnáváme.
Co pro vás les vlastně znamená?
Filozoficky je pro mě symbolem tradice. Protože na tom, z čeho žijeme, co těžíme, nemáme prakticky žádnou zásluhu. To se pro nás připravilo za dědečka, možná spíš za pradědečka. A naopak to, co my do lesa investujeme, tedy stromy, které zasadíme a pečujeme o ně, z těch my nikdy nic mít nebudeme. To je pro příští generace.
Povídáme si stále o lese. Kromě toho, že jste majitelem zámku a hospodářství, jste zároveň i místostarostou Dymokur a senátorem. Dá se to vše stihnout a nic neošidit?
Po pravdě řečeno cítím, že toho mám hodně. Některých funkcí jsem se už zbavil, od února třeba nejsem předsedou Komory soukromých vlastníků lesů. Doplácí na to právě myslivost, a tak zatímco dříve jsem chodil ven prakticky denně, teď jdu, když zbude čas.
Tlačí na vás nějak v Senátu myslivecká lobby?
Když se vloni řešil záměr Evropské komise dále zpřísnit pravidla pro držení zbraní, tlak byl silný. Dostal jsem desítky e-mailů s dotazy, proč je třeba zbraně omezit. Daleko víc bylo hlasů zastánců držení zbraní. Ministerstvo vnitra se s tím vyrovnalo myslím rozumně, takže nikdo skutečně omezen nebude. Myslivců se týkalo omezení ráží, ale to zaplaťpánbůh neprošlo. Tehdy dokonce skupiny "ozbrojenců" vymyslely kličku, jak europarlamentem schválenou směrnici obejít. Ozbrojená veřejnost podle nich měla být součástí obrany a bezpečnosti státu. Zpočátku jsem chtěl pro zákon, pracovně nazvaný "o branných spolcích", hlasovat, pak mi ale dcera začala psát esemesky, že pokud pro takový paskvil zvednu ruku, už mě nebude volit. Pro návrh jsem nakonec nehlasoval, příliš to připomínalo Lidové milice. Celé to mělo paradoxní dohru. Seděl jsem v lese na posedu, kde byl naposledy můj táta. Brzy byla tma a už bych asi šel domů, ovšem díky tomu, že jsem se zdržel, mi do toho šera přišel srnec. Jasně jsem ho přečetl, jak se říká, a ulovil.
Dymokurům se za první republiky pro jejich výstavnost přezdívalo malá Paříž. Má něco z tehdejší atmosféry i dnes?
To, co zde tehdy bývalo, už bohužel není. Stával tady cukrovar, na nějž bylo navázáno 200 kilometrů úzkorozchodné dráhy, pivovar, mlékárna nebo cihelna. K tomu všemu bylo navázáno nějakých 50 živností, včetně taxikáře a fotografa. Časy se zkrátka mění, přece jen tu ale lidé jsou myslím spokojení a žijí tady rádi.
"Drobná zvěř mi moc nejde, takže v bažantnici jsem nebyl už léta. Rád jezdím na naháňky na divočáky, protože mě zajímá, jak hospodaří jinde."
