Šlechtici přišli před sto lety o své tituly. Zbavila je jich jedna z prvních norem, které přijalo revoluční Národní shromáždění po vzniku Československa 10. prosince 1918. Hlavním důvodem jejího přijetí bylo, že obyvatelé nového státu vnímali šlechtu jako jeden ze symbolů zaniklé rakousko-uherské monarchie. „Nejméně to mrzelo nositele těch titulů, ti se s tím smířili snadno,“ řekl v Událostech, komentářích senátor za TOP 09 Tomáš Czernin, jehož rod měl titul hrabě.
Ten titul byl důležitý hlavně v 17. století. Tehdy to byl předpoklad pro výkon státní moci, pro důležité státní úřady,“ vysvětlil Czernin jeden ze smyslů šlechtických titulů. To se změnilo už 70 let před jejich zrušením. V roce 1848 byl přijat občanský zákoník a všichni byli zrovnoprávněni. „Zanikla ta výsada, úřady už mohl vykonávat kdokoliv. S tím zanikla v roce 1848 i řada povinností,“ dodal.
Jednou z nich byla povinnost starat se o poddané a odvádět za ně daně státu, což do té doby měla šlechta za úkol. „Šlechtické tituly zůstaly, zůstalo právo užívat erb,“ popsal Czernin posun do symbolické roviny.
Šlechtické tituly se v českých zemích dělily na panovnické, vyšší a nižší šlechtu. Nejvyšším panovnickým byl titul král a královna. U panstva byl nejvyšším titulem kníže a kněžna, následoval hrabě s hraběnkou, nižší šlechta pak byla rozdělena na rytíře a dámy, zemany, vladyky a panoše.
To vše změnil zákon z 10. prosince 1918. „Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání,“ stanovoval. Součástí první verze zákona nebyly sankce, ty byly připojeny až v roce 1920. Provinilci hrozila pokuta až 15 000 korun nebo několikadenní vězení. Zrušení šlechtických titulů platí dodnes, teď ale za jejich užívání žádné sankce nehrozí.
Šlechtici i díky tomu udržují tradice a rodovou paměť. Rody ve střední Evropě jsou v kontaktu. „V našich oblastech, to znamená Čechy, Rakousko a Bavorsko, si všichni tykáme. Když jsem byl poprvé v severním Německu, tak jsem byl překvapen, že si mnozí navzájem vykají. Pak mi došlo, že to zřejmě je tím, že se dělí na protestanty a katolíky, takže tam to tykání není tak automatické,“ poodkryl zákulisí vztahů Czernin a dodal: „Dá se říct, že jsme všichni příbuzní.“
To však nepovažuje za výlučnost šlechty: „Já jsem přesvědčen o tom, že všichni máme v žilách krev Karla IV., že jsme všichni příbuzní, že když půjdeme zpátky, tak někoho společného vždycky najdeme.“
Nejtěžší léta čekala na šlechtu v Česku v dobách diktatury proletariátu. „Někteří byli donuceni opustit naši zemi, někteří tady zůstali, byli uvězněni a přežívali pak v potupných životních podmínkách,“ říká režisérka dokumentu Modrá krev Alena Činčerová.
Tomáš Czernin si pamatuje hlavně dobu pozdní totality: „Já jsem studoval vysokou školu v 80. letech a v tu dobu se revoluce zabývala požíráním vlastních dětí. Když to tak vezmu, tak větší škraloup měl ten, kdo byl synem nebo dcerou nějakého komunisty z 60. let.“
Po sametové revoluci Czerninové restituovali zámek v Dymokurech, který komunisté používali jako skladiště a zanechali ho v dezolátním stavu. „Já jsem měl s tatínkem dost spory, protože on měl i takové období, kdy to nechtěl převzít. Říkal, že to bude stát spoustu peněz a co s tím budeme dělat, na co potřebujeme takový velký dům, to nevyužijeme. Dneska je to opraveno, je to využito, je to zabydleno a někdy mám i pocit, že máme už málo místa, protože manželka nějak neumí vyhazovat věci,“ popsal porevoluční dilema Czernin.
Rozhodnutí převzít zámek do správy přineslo spoustu práce. Tomáš Czernin působil jako kotelník, popelář i údržbář. „Je to archaismus v 21. století bydlet na zámku. Nikdo si nemůže dovolit ten personál, jako byl dřív, takže člověk opravdu musí sám přiložit ruku k dílu,“ vysvětlil a dodal jeden detail ze zkušenosti bydlení na zámku: „Když je 19 stupňů, tak je to docela pohodlné. Říkám, že jestli chcete bydlet na zámku, musíte nosit silné svetry a ponožky.“
