Jeho život by mohl být předlohou hollywoodského filmu. Senátor Tomáš Czernin patří ke starobylému českému rodu, který pomáhal formovat naše dějiny. Snoba ani kvůli minulosti zapšklého člověka však nečekejte. S místopředsedou TOP 09 a senátorem jsme si na jeho zámku v Dymokurech povídali nejen o postupné ztrátě demokracie, komunistickém rozmachu či odkazu jeho předků.
Pane Czernine, vy asi nebudete v politice proto, že byste musel, asi byste se uživil i jinak. Stojí to tedy za ty nervy a proč jste se tak vlastně rozhodl?
Víte, já jsem si v životě všechna přání splnil. Loni v létě jsem si spočítal, že jsem byl přesně na půlce života v komunismu a života ve svobodě. A mám hrozný strach, aby se to zase neotočilo. Uvědomuji si, že společnosti něco dlužím. Když vznikla TOP 09 a já si přečetl hodnotové desatero strany, byl jsem nadšený. Tradice, odpovědnost, prosperita a další, to je přesně to, co naše země potřebuje. A jestli mohu nějak přispět, tak to chci udělat. To byl rok 2009 a já jsem samozřejmě nijak nepočítal s tím, že budu senátorem nebo místopředsedou „topky“.
Opravdu máte pocit, že dlužíte společnosti? Vždyť komunisté na vás ani vaši rodinu nebyli zrovna milí...
Mnozí se měli hůře než my. Dětství jsem prožíval v klasickém paneláku, potom na horách „na konci světa“, kde už jsme měli celkem klid. Nestěžuji si ani na to, že nám vzali majetek, ale na to, že nás rozdělili jako rodinu. V Rakousku jsem měl dědečka, na kterém jsem hodně visel. V patnácti mě za ním komunisté začali pouštět a já rodiče často trápil tím, že u něj jednou zůstanu a už se nevrátím. Dědeček měl Parkinsonovu chorobu, byl starý, nemocný, přesto jsme si dlouhé hodiny povídali a on mi vyprávěl o minulosti a tak dále.
Proč jste tedy v Rakousku nezůstal?
Mělo to několik důvodů. Jedním z nich byl fakt, že jsem se kupodivu dostal na vysokou školu, takže jsem začal studovat. Významnou roli sehrál také Karel Schwarzenberg. S mým tátou byl kamarád, dá se říct, že od peřinky. Když jsem mu jednou řekl, že bych v Rakousku zůstal, vynadal mi jak malému klukovi. Říkal mi, že všechny trápí, že nemohou být doma a těší se, až se vše jednou otočí, aby se mohli vrátit a pomáhat. A že je to i má povinnost, tím spíš, že jsem v Československu vyrostl, znám lidi i poměry.
Bylo to pro vás těžké pochopit?
Ani ne. Vlastně také proto, že jsem se ani nestihl rozloučit s dědou. Výjezdní doložku jsem měl na léto, on zemřel na jaře. Prožíval jsem to velmi těžko. Uvědomil jsem si však, že on celý život strádal, měl opravdu tragický život. Narodil se za monarchie se „zlatou lžičkou v puse“, jak se tenkrát říkalo. Přišla republika, pozemková reforma, což byl krutý zásah. Pradědeček i důsledkem toho zemřel a děda musel hodně mladý převzít majetek. Do toho přišel Mnichov, děda se tenkrát účastnil delegací zástupců starých rodin. Byli dvakrát u prezidenta Beneše a rozmlouvali mu odtržení Sudet. Poté delegace navštívila prezidenta Háchu, kde demonstrovali sounáležitost s národem. A to už byl vlastně ortel.
Jak to myslíte?
Všichni účastníci dostali nucenou správu majetku a všichni byli perzekuováni. Děda byl později zavřený za poslouchání Londýna. Když se vrátil po válce z vězení, tak byl veškerý jeho majetek převedený na Protektorát Čechy a Morava. No, a než se vše prověřilo, tak přišli komunisté a děda neměl vůbec nic. Stěhovali ho stále do horších a horších bytů. Nebyl na praktický život stavěný, neuměl to. Nejdéle jezdil s parním válcem. V roce 1964 zůstali s babičkou a strýcem v Rakousku, to už mu bylo šedesát a neměli tam prakticky vůbec nic. Do toho se přidaly nemoci a já si uvědomil, že on dožíval jen z podpory příbuzných, ztratil majetek, vlast, měl rozdělenou rodinu, byl bez prostředků. Vzal jsem si do hlavy, že musím můj život prožít obráceně. Změnilo mě to. Jak jsem dříve provokoval tím, že uteču do Rakouska, tak teď jsem všem tvrdil, že se vrátím do Dymokur. A ono se mi to všechno splnilo!
Po revoluci se to povedlo, ale restituce asi nebyla žádná procházka růžovou zahradou?
To máte pravdu. Celou restituci jsme dělali s otcem, což bylo samo o sobě dost komplikované. A pak start hospodaření, kdy jsme začínali z ničeho, to je kapitola sama o sobě. Celé to bylo dost dobrodružné, asi nemá cenu zacházet do detailů. Táta pak začal stárnout a v roce 2011 mi veškeré nemovitosti odkázal darovací smlouvou, v roce 2015 pak zemřel.
Jako správný šlechtic máte v krvi lov?
V roce 1993 jsme ustanovili honitbu a já vždycky cítil, že to v sobě mám. Ale už jako malého mě to do lesa táhlo. Na horách jsme žili jsme v místě, kde nám jeleni troubili doslova za barákem. Potlačoval jsem to v sobě, protože jsem věděl, že za komunistů zbraň nikdy nedostanu. A najednou se to změnilo. Od toho třiadevadesátého se dá říct, že jsem byl v lese na lovu každý den.
Kdyby váš dědeček viděl, co dnes lovíte, asi by si klepal na čelo, že?
Ano, úplně to vidím. Podívejte, tady mám například Výkaz střelené užitkové i zvěře z roku 1894 - srnců 192, 2 405 zajíců, přes sedm set bažantů, 900 koroptví, křepelka, husa divoká, kachny. A pak škodlivá zvěř - kuny 5, tchoř 78, kolčava 115, králíků 335, 56 psů, 115 koček, 187 veverek, 13 jestřábů, vrány, sojky. Já si to taky píšu, na konci loňského roku jsem měl 127 srnců, divočáků 318, 65 lišek. Zkrátka je moc zajímavé sledovat, jak se složení zvěře proměnilo a co tenkrát považovali za škodnou a jak to vnímáme my dnes.
Třeba liška byla před těmi sty a více lety celkem vzácnost, ne?
Je to tak. V devadesátých letech mi někdo donesl vypreparovanou lišku s pradědečkovými iniciály. To bylo v době, kdy jsem se myslivost učil. Říkal jsem si, proč si ji nechal vypreparovat. A pak jsem opravdu zjistil, že tenkrát šlo o výjimečný úlovek.
Když jste žil ve Vídni, živil jste se jako projektant. Projektujete si dnes něco v Dymokurech sám v rámci oprav a úprav?
Vůbec ne, už je to pomalu třicet let, co jsem měl naposledy v ruce rýsovací prkno. Možná tak před patnácti lety jsem ještě udělal nějaké pasporty pár objektů, ale od té doby opravdu nic. Přitom práce je tu pořád mnoho. Teď třeba předělávám kotelnu. Ale to je spíš kvůli politice, protože stále nejsem doma a topit dřevem je časově a fyzicky náročné. Takže kotelna bude automatická na zemědělský odpad.
Tak jsme se konečně dostali k té politice. Čím jsme si zasloužili současný stav? Trestně stíhaný agent StB premiérem, na hradě lidé bez prověrky, bez pracovní smlouvy...co se stalo?
Řekl bych, že určitým způsobem je to v lidech, nechají se snadno oblbnout. Jsou tady politici toužící po moci a ti si zvykli nahánět veřejnosti strach, aby jim pak slibovali ochranu před těmito obavami. Začaly se vytvářet vlny strachu, pak přijde spasitel a vše „vyřeší“. Jasně, že se v devadesátých letech udělaly nějaké chyby. Lidé najednou získali obrovské majetky, začala bujet závist. Je zvláštní, že je dnes dokázal omámit člověk, který si v těch devadesátkách nahrabal nejvíc. Obávám se, že lidé stále nejsou poučeni. Hospodářský cyklus se ale střídá, přijde krize a věřím, že i veřejnost si bude přát někoho rozumného, kdo je nesnázemi provede. Nebude jim dávat jízdenky ani obědy zadarmo, slibovat nemožné a přitom dobře vědět, že na to nemá.
No jo, jenže jak chcete lidem vysvětlovat, že se měli dobře (nebo si to alespoň mysleli) a najednou si zase budou muset utáhnout opasky? Tím spíš, že už u toho třeba nebude současný premiér spasitel?
V první řadě je třeba říct, že si lidé neuvědomují, že pomalými krůčky přicházejí o svobodu. My přeci chceme svobodného člověka, který si spravedlivě vydělá peníze, bude s nimi nakládat, jak uzná za vhodné. V Česku se však vytváří systém, který říká, že necháme vysoké daně, případně je ještě zvýšíme, abychom někomu vzali a jiným dali. Aby lidé nemuseli přemýšlet a ani nezaznamenají, že demokracie jim utíká mezi prsty. Bohužel tady se tomu pořád nevěří a já mám strach, aby tato nedůvěra nevedla k dramatickým koncům.
Jaké konce myslíte?
Podívejte se – Adolf Hitler se k moci také dostal svobodnými volbami. Jako Andrej Babiš. Také ho nevolil zdaleka celý německý národ. Babiše také ne. A stejně jako současný premiér i on říkal – já se o vás postarám, dám vám práci a všechno musí být jinak než dosud. Určitě ho volili i rozumní Němci, když si říkali, že to s ním chvíli vydrží a pak se uvidí. A jak to dopadlo, všichni víme. Za půl roku byly zrušené ostatní politické strany a cesta k diktatuře a hrůzám byla volná. Cesta ke katastrofálnímu režimu je vlastně hrozně jednoduchá. Člověk snadno spadne do propasti, ale jak z ní ven?
Je podle vás opravdu reálné, abychom přišli o demokracii?
Určitě ano. Pomalu, plíživě, nenápadně. Ale nejen my, celý svět se vyvíjí nějak zvláštně. Když si vezmu přímou volbu prezidenta, jak se u nás rozhádaly rodiny, celé vesnice. Amerika, kde bych si nikdy nemyslel, že se k moci dostane někdo jako Trump. Říkám si, jestli se neblížíme „poprezidentské“ době, časům, kdy taková hlava státu vůbec k ničemu není.
Jak vnímáte hrozbu Ruska? Když to opět vztáhnu na Českou republiku, máme se bát?
Je to strašně nebezpečné. Rusové vždycky usilovali o co největší vliv. Já si myslím, že se Putin a mnoho dalších Rusů nemůžou smířit s tím, že ztratili ze sféry vlivu postkomunistické země. Takže jsme ještě pořád ve středobodu jejich zájmů,. Nakonec je tu i jejich touha narušit Evropskou unii, i proto mají o Českou republiku zájem eminentní. Já bych velmi nerad, abychom museli prodělat takovou zkušenost jako Ukrajina.
Pokud se nepletu, na Ukrajině jste loni osobně byl?
Ano, a musím říct, že jsem byl nadšený z odhodlání lidí. Byli jsme u předsedy výboru obrany v parlamentu a ten řekl, že udělali strašné chyby, když na začátku nevěděli, jestli patří na Východ nebo na Západ. Ale pak udělali Rusové ještě větší chybu, že je napadli. Sliboval nám, že už se ruských tanků v Praze bát nemusíme, protože oni je nejpozději u Charkova zastaví, pokud by opět chtěli vyrazit na Západ. Tohle odhodlání jsem obdivoval. Musím říct, že tam bojují i za nás, že si určitě zaslouží naši podporu. Takže ruská hrozba je evidentní, je to vidět už na tom, kolik mají i u nás takzvaných diplomatů.
V jaké kondici je TOP 09? Když se podívám na průzkumy, balancujete na hraně případného vstupu do sněmovny, což není zrovna silná pozice...
Momentálně opravdu nemáme preference tak vysoké, jak bychom si přáli. Na druhou stranu jsem optimistický. Objel jsem regionální sněmy i místní organizace a vidím, kolik nových mladých lidí přichází. To je skvělá zpráva. Lidé si uvědomují, že by měli být aktivnější, více o svých životech rozhodovat. Dnes je to opravdu třeba. Pasivita spíš škodí.
Je to dnes stále souboj mezi pravicí a levicí?
To už neplatí. Dříve to tak bylo. Fungovalo to stejně, jako když si jdou dva týmy zahrát fotbal a řežou se, nic si nedarují. Vše ale v rámci nějakých mantinelů. Najednou ale přišel někdo, kdo jim chce sebrat hřiště. Demokratické síly se dnes musejí spojovat, kopat za stejné principy, byť se mohou v detailech nebo cestě, jak se k cílům dostat, lišit. Ale o tom je demokracie, o domluvě. Nikdy nemůže vládnout jedna strana. Doufejme.
