Jeho děda jezdil s parním válcem, otec řídil sanitku. Tomáš Czernin má čtyři děti, stará se o své hospodářství v Dymokurech, zasedá v Senátu. Je místopředsedou TOP 09 a nedávno ohlásil kandidaturu na post předsedy této strany. Má rád myslivost. Prostě činorodý muž.
Osud Vaší rodiny za minulého režimu nebyl nijak veselý. Jak jste to pociťoval jako dítě?
Bral jsem to normálně. Do nějakých deseti let jsme bydleli v paneláku v Chodově u Karlových Varů a žili jsme tak, jak se tehdy žilo.
Jezdili jste za dědečkem a babičkou do cihelny v Činěvsi?
Ano, oni tam ale žili jen do mých dvou let, tak si to pochopitelně nemohu pamatovat. Dědeček byl za války odsouzen za poslouchání londýnského rozhlasu a uvězněn v Polsku. Na zámku byl zřízen lazaret pro Wehrmacht, takže se babička musela s dětmi odstěhovat. V té době převedl nucený správce zámek na protektorát, a když se děda vrátil, obývali ho Rusové. Na začátku padesátých let byli prarodiče přesunuti do té cihelny, kde nebyla ani elektrika. Když v roce 1964 dostali povolení navštívit příbuzné v Rakousku, děda s babičkou a strýcem tam zůstali.
Proč vám zámek v Dymokurech po válce nevrátili?
V roce 1947 bylo soudně rozhodnuto, že smlouva mezi nuceným správcem a Protektorátem Čechy a Morava není platná a Rudolf Czernin je nadále vlastníkem. Všechno ale bylo navráceno jenom de iure. Když začaly v roce 1991 restituce, domnívali jsme se napřed, že když dědeček v únoru 1948 majetek fyzicky neměl, tak se nás ani netýkají. Táta se smířil s tím, že se dožije penze jako řidič sanitky a já budu dál projektantem. Pak otec nahlédl do pozemkových knih a ukázalo se, že vlastnické právo nadále náleží Rudolfu Czerninovi. Takže postupně byly otci navráceny lesy, rybníky, pole a nakonec i zámek.
Cítili jste to jako satisfakci?
Já osobně jsem restituci za satisfakci považoval. Můj dědeček, který se veřejně postavil proti nacistům, vlastně prožil smutný život. Otec a já jsme dostali příležitost pokračovat v jeho díle. Samozřejmě je třeba říci, že restituce byla i plná paradoxů. Za to, co jsme dostali, jsme ještě dopláceli. U zámku bylo totiž vybetonované nádvoří, rampa pro nákladní auta, dvě garáže, požární nádrž a uvnitř nákladní výtah a dvě haly, kde byl muniční sklad. To všechno se bralo jako zhodnocení, protože to bylo nově postavené. Zámek byl na první pohled drasticky zdevastovaný. Vezměte si, že se jezdilo i v patře po parketách vysokozdvižnými vozíky. Jenže bylo rozhodnuto, že znehodnocení je menší než hodnota staveb, které tady vyrostly v době totality. Na to, že jsme o ně nestáli a mnohé i brzy zbourali, se ohled nebral.
Zpočátku byly v zámku kanceláře státního statku, pak ubytovna řeckých dětí a nakonec skladiště zbraní SNB…
To nebylo jen skladiště zbraní. Když jsme chtěli vědět, jak ten zámek vlastně vypadá, nechtěli nás tam ani vpustit, protože to byl utajený objekt. A když přišel papír podepsaný ministrem vnitra Rumlem, že nám povoluje návštěvu Dymokur, tak se posádka, která tu byla, cítila ještě uraženě. Z prohlídky jsme proto udělali tak trošku demonstraci, protože jsme přišli i s našimi, tehdy malými dětmi. Oni předpokládali, že dorazí jen otec a já. Tehdy jsem také viděl poprvé v životě třeba paletu plnou fotoaparátů. Dvě místnosti s fotografickým materiálem, v nichž byla okna natřená červeně. Místnosti s gumovým materiálem – od pendreků po skafandry – měly okna natřená pro změnu modře. O některých věcech jsem nevěděl, že je policajti vůbec můžou potřebovat.
Cítili jste jako povinnost, že se musíte postarat o majetek?
Táta cítil jako povinnost dát dohromady hospodářství, ale když jsme se bavili o zámku v Dymokurech, zpočátku ho nechtěl, že je strašně velký, že bude stát oprava moc peněz a že se ani nedá vytopit. Oponoval jsem, že je naše povinnost se o něj postarat. Klíče dostal otec v roce 1994. Jenže nebyly peníze a zámek byl neobyvatelný. Obeslal různé instituce, jestli by ho nechtěly použít jako depozitář. Legrační bylo, že zájem projevilo jen Muzeum dělnického hnutí, které shánělo prostor pro umístění většího množství soch. A prý že ani nepožadují, aby byly pod střechou, takže jsme mohli mít park plný Leninů. Časem jsem ale začal být nešťastný z toho, že bydlím se čtyřmi dětmi ve třech pokojích, a řekl jsem tátovi, že s tím musíme něco udělat. Vymýšlel jsem různé varianty topení a pak přijel otec z Nejdku, kde jsme dřív bydleli, a místní topenář mu vysvětlil, že by to šlo vyřešit zplynovacími kotli na dřevo. V roce 1997 jsme tedy vybudovali topení, jednu koupelnu, opravili zdi a podlahy čtyř místností, kam jsme se pak za rok nastěhovali.
Proč jste se vlastně stal stavařem?
Stavařem už nejsem skoro třicet let. Živí mě lesy, pole, rybníky a pletu se do politiky. V roce 1971 jsme se nastěhovali do Rudné za Nejdkem, protože už jsme se nevešli do bytu v paneláku. Rodiče koupili od starých německých manželů, kteří se stěhovali do Německa, barák v dezolátním stavu. Fungovala v něm jen kuchyně, jinak bylo všude seno pro krávu. Rekonstrukce se ujal otec, takže jsem vlastně strávil mládí tím, že jsem oklepával cihly, míchal maltu a drátěným kartáčem čistil eternitové šablony na střechu. Peníze scházely a já byl jediná pracovní síla, kterou měl otec k dispozici. A taky jsem neměl správný kádrový profil. Na to se u technických oborů ale tolik nehledělo.
Dědeček a tatínek se živili jako řidiči…
Než to vysvětlím, musím něco předeslat. Paradoxní je, že pobočka Svazu protifašistických bojovníků v Městci Králové dostala nařízení dědu vyloučit ze svých řad, ačkoli byl za války vězněn. Důvodem bylo, že měl „aktivně negativní postoj k lidově demokratickému zřízení“. Místní pobočka ho ale nevyloučila, protože jí o tom nebylo nic známo a protože koňské spřežení, kterým tahal dřevo, plnilo plán na sto sedmnáct procent. Pak přišel v práci o dva prsty a změnil povolání. Nejdelší dobu jezdil u Staveb silnic a železnic s parním válcem. Ředitel podniku byl člověk, kterého prý musely i vlastní děti doma oslovo„soudruhu tatínku“. Na druhou stranu se nebál přijmout řadu „vyvrhelů“. Táta byl nucen „odčinit hříchy předků“ tím, že se půjde učit zedníkem. Po vojně jezdil s náklaďákem, pak si vzal maminku (rozenou Lobkowiczovou; pozn. red.), a když jsme se přestěhovali do Rudné, stal se v Nejdku řidičem sanitky.
Snášel společenské ponížení lépe tatínek, nebo dědeček?
Žili jsme vnitřním rodinným životem, důležité pro nás byly křesťanské zásady. A že jsme chudí, to bylo vedlejší. Nejvíc jsme trpěli tím, že je naše rodina rozdělená, protože dědeček a babička zůstali v roce 1964 v Rakousku.
Proč jste také neemigrovali?
V roce 1968 jsme u nich byli na návštěvě, a když sem vtrhli Rusové, nevrátili jsme se. Já začal chodit v Rakousku do školy, jenže když jsem přišel po prvním týdnu v pátek domů, rodiče mi oznámili, že jedeme do Švýcarska, kde dědeček zařídil tátovi práci v autoservisu. Setrvali jsme tam do dubna 1969, a protože maminka čekala mého bratra a trpěla tím, že v Křimicích zůstali její rodiče, vrátili jsme se. Vzhledem k tomu mám unikátní vysvědčení z první třídy. První pololetí je proškrtnuto s poznámkou neklasifi kován a ve druhém mám dvě čtyřky a vzadu je napsáno: Pro prodloužený pobyt v zahraničí nastoupil školní docházku 7. května 1969.
Měli jste kvůli emigraci opletačky?
Maminka nám zařídila prodloužení pobytu, takže jsme byli venku legálně. Když jsme se vrátili, byly rodičům odebrány pasy a po roce 1971 je přestali pouštět ven. V roce 1977 prohlásil táta, že zkusí zažádat o můj výjezd, a překvapivě to vyšlo. Dokonce jsem tam mohl jezdit každý rok. Po čase dostal svolení i on a maminka s nejmladšími sourozenci. V roce 1984 dostala výjezdní doložku celá rodina. Policajt na pasovce ukázal otci šanon s našimi nevyřízenými doložkami a povídal: „Kdybyste dostali zaječí úmysly, tak se tohodle zbavíme.“
Prý jste o tom uvažoval…
Já dost visel na dědovi. On měl Parkinsonovu chorobu, proseděl celý den v křesle, ale normálně mu to myslelo. Večer jsme se spolu dívali na televizi a pak si ještě třeba do tří do rána povídali. Ptal jsem se ho, jak co bylo dřív a jaký byl jeho život v Dymokurech. Přelomové pro mě bylo, když jsme spolu sledovali 21. srpna 1978 v rakouské televizi pořad Iluze ukončily tanky, který byl o šedesátém osmém roce u nás. Byl jsem překvapený dědovou skepsí vůči pražskému jaru stejně jako kritikou jeho aktérů. To mě přivedlo k nápadu, že se začnu pídit po tom, jak co bylo a proč musíme žít v komunismu. Tím jsem se také dostal k tomu, proč je děda ze všeho tak zklamaný. A že má vlastně pravdu. Výsledkem bylo, že ve mně uzrálo rozhodnutí, že v komunismu žít nechci a radši zůstanu po maturitě v Rakousku.
Proč jste nakonec změnil názor?
Překvapivě jsem byl přijat na vysokou školu, a když děda v roce osmdesát čtyři umřel, seděl jsem v jeho prázdném bytě a hlavou se mi honily myšlenky. Pak jsem jel ke Karlu Schwarzenbergovi a svěřil se mu s tím, že bych chtěl zůstat v Rakousku. Vynadal mi: „Co bys tady dělal? My jsme všichni nešťastní, že nemůžeme být doma, a doufáme, že se tam jednou vrátíme. Tys tam vyrostl, znáš lidi a budeš mít proti nám náskok. My si budeme muset znovu zvykat.“ Když jsem se od Karla ze Štýrska vrátil a zase jsem seděl sám v dědově bytě, uvědomil jsem si, jak byl jeho život vlastně tragický. Narodil se sice, jak se říkávalo, se zlatou lžičkou v puse, ale poslední léta prožil bez majetku, s rozdělenou rodinou, nemocný a v zemi, v níž nebyl šťastný. Tak jsem se vrátil domů a začal, že komunismus jednou musí skončit.
Jak jste se seznámil se svou rakouskou manželkou?
V březnu 1989 jsem dostal výjezdní doložku, příbuzní mě ve Vídni pozvali na večeři a na ní vedle mě seděla má současná manželka. Tak jsme si povídali. V říjnu jsem tam byl znovu, neplánovaně jsme se potkali a zajiskřilo to. Brzy jsme se setkali na svatořečení princezny Anežky České v Římě a pak jezdili po Itálii. Do Prahy jsem se vrátil po 17. listopadu a ona mi volala, že si se sestrou berou týden dovolené a jedou za mnou, takže jsme společně prožili demonstrace i všechny důležité události konce roku 1989. Jedenáctého srpna 1990 jsme se vzali, přestěhovali se do Vídně, kde měla po babičce byt, a já si tam našel práci projektanta. Jako v Česku.
Jedenáctý srpen je ve vaší rodině významné datum, že?
Kde jste to vyčetl? Máte pravdu. Jedenáctého srpna 1990 jsme se brali, jedenáctého srpna 1992 jsem přivezl manželku a dceru do Česka, jedenáctého srpna 2015 jsme měli mít stříbrnou svatbu, jenže osmadvacátého července byl tátův pohřeb, takže se to nehodilo, a za dva roky jsem si řekl, že oslavíme jedenáctého srpna pětadvacáté výročí návratu do Dymokur. Jenže právě jedenáctého srpna mě odvezla sanitka do Kolína s ledvinovou kolikou. Později jsem zjistil, že jedenáctého srpna 1943 si pro dědu přijelo gestapo taky z Kolína, takže asi trochu osudové datum to je. I když ne jen šťastné.
Babička vaší paní pocházela ze Želetavy na Vysočině, takže se nejen kvůli vám začala učit česky…
Kromě němčiny a češtiny dnes hovoří italsky, anglicky, francouzsky a španělsky. Je historička, ve škole měli latinu, takže ostatní jazyky odvozuje od ní.
Ještě otevřu jedno téma. Jste předsedou Nadačního fondu Lourdes. Jak vyhlášená pouť do Francie probíhá?
Cestuje se letadlem a na místě ti, kdo nemohou chodit, používají buď své invalidní vozíky, nebo jim pronajmeme rikšu. Poprvé jsme tam byli s manželkou v roce 2003 a od té doby jezdíme do Lurd každý rok.
Kolik lidí z Česka mívá o pouť za Pannou Marií zájem?
Celé letadlo, takže sto osmdesát devět lidí, kteří se přihlásili na webových stránkách. Letos máme pětačtyřicet nemocných a dáváme dohromady ošetřovatelský tým.
Byl jste v Lurdech svědkem nějakého zázraku?
Zažil jsem jich spoustu. Působí tam zvláštní genius loci, a když pominu náboženskou stránku, lidi tam jezdí za nadějí. Nemůžu říct, že bych viděl někoho seskočit z vozíčku a chodit, ale zažil jsem proměny osobností. Když si představím někoho, kdo žije se svou nemocí sám, pozoruje, jak se jeho stav zhoršuje, a pak navštíví místo, kde kolem sebe vidí několik tisíc nemocných, z nichž mnozí jsou na tom hůř než on, uvědomí si, že má smysl žít i ve stavu, v němž je, a začne na svět pohlížet pozitivně. Zažil jsem radikální zlepšení zdravotního stavu i – jak už jsem říkal – osobnosti. I pro nás, zdravé, je to zvláštní zkušenost, kdy se na pět dnů dostaneme do světa lidí, kteří jsou na nás odkázáni. A jestli je v tu chvíli doma povodeň, nás nezajímá.
Vypínáte mobily?
To ne. Dokonce se mi stalo, že mi tam volala ředitelka základní školy, že musí dát mému synovi za nějakou hloupost důtku (smích). Člověk si tam uvědomí, že všechno je jinak. Přijel třeba nesnesitelně protivný muž, takže jsem si ho vzal stranou a řekl mu: „Lezeš všem na nervy, kazíš nám zážitek. Jak k tomu navíc přijdeme my, kteří se o vás staráme?“ – „Kdo vás za to vlastně platí?“ zajímal se. „Jsme dobrovolníci. Platíme si za to, že tu s vámi jsme.“ – „A co z toho máš?“ povídá. „Vyčistím si hlavu a uvědomím si, jak se doma hloupě rozčiluju, když děti bouchají dveřmi nebo nezhasínají.“ A najednou se situace začala obracet: „Kvůli takovým kravinám se rozčiluješ?“ divil se. Jestliže člověk vidí kolem sebe nemocné plné naděje, hned se dívá na svět jinak.
Jste politik. Neměli by se vozit do Lurd vaši kolegové?
Lurdy by pomohly úplně všem. Ale museli by se zapojit do péče o nemocné, aby si uvědomili všechny souvislosti. Vzpomínám si, jak jsem někoho oslovil – a nebyl politik –, aby s námi jel jako ošetřovatel, a on řekl: „Přece tam nebudu mejt někomu zadek?!“ Jenže nikdo z nás přece neví, kdy bude potřebovat, aby mu také někdo ten zadek umyl.
