Rozhovor pro Revue FORUM poskytl potomek starého šlechtického rodu přímo v rodinném zámku v Dymokurech, kde jsme mluvili nejenom o jeho historii, ale také o současné atmosféře ve společnosti.
Před prázdninami akcelerovala série protestů velkou demonstrací na Letné. Probudila se občanská společnost?
Zřejmě se to stává v určitých cyklech. V době normalizace, někdy do začátku osmdesátých let, byla společnost celkově taková šedivá, lidé neviděli žádnou vizi. V té době jsem několikrát navštívil na týden Karla Schwarzenberga v Rakousku, a sám jsem se zabýval tím, jak se nám to mohlo stát… Ocitnout se v komunismu. A hlavně, jak se z toho dostat. Trápil jsem rodiče tím, že se nevrátím a zůstanu v cizině. Když jsem to říkal Karlovi, tak mi vynadal, jak jsou sami nešťastní, že nemohou být doma a připomínal mi, ať nepřestávám věřit, že se to jednou otočí a i on se s rodinou vrátí: „Ty ses tam narodil, znáš ty lidi, a tak máš řadu výhod, my to budeme muset dohánět.“ To byl zlomový okamžik.
Ten rok navíc umřel i můj dědeček, který celý život něco ztrácel… Když byl zavřený za války, tak to byla svoboda, majetek, potom vlast a v Rakousku byl bez prostředků, kdy žil z příspěvků příbuzných. Najednou se mi to v hlavě otočilo a já začínal věřit, že to zažiju opačně než dědeček. Přál jsem si vrátit se do Dymokur a ono se mi to všechno splnilo. Najednou jsem začínal ve třiceti uvažovat, jestli můj život není naplněný, ale stejně rychle jsem si uvědomil, že právě proto bych měl začít něco dělat. S manželkou děláme nějakou charitu, a když vznikla TOP 09, tak jsem poslal přihlášku. Je to moje první strana a myslím, že i poslední.
Jsou tedy Češi obdobou probuzeného hraběte?
Myslím, že se společnost dostala stejným způsobem do určité letargie. A zrovna jako v těch osmdesátých letech si to začíná uvědomovat, a proto se zkrátka lidé scházejí. Navíc jsme opravdu v krizi… Vláda neřeší nic jiného než problémy premiéra. Mezitím si pan prezident zahrává s lidmi, vykládá si ústavu po svém a zkrátka se chová nestandardně. Takže toho lidé mají zase dost.
Vy sám jste se zúčastnil několika demonstrací. S jakými pocity jste odcházel?
Říkal jsem, že jsem v okamžicích roku 1989, kdy se to začalo lámat a přicházela svoboda, netušil, že budeme ještě někdy muset demonstrovat… To mě z jedné strany mrzí, ale jsem taky hrozně rád, že se společnost zase probírá.
Jaký bude začátek v době postbabišovské?
Společnost zaspala, obecně se málo investuje do vědy a kultury. I v době krize se investovalo víc než v době hospodářského růstu. Ale to platí ve všech oblastech… Infrastruktury, zdravotnictví, penzijního systému. Takhle vláda vlastně zrušila veškeré jejími přechůdci nastartované reformy, ale nepřinesla žádnou alternativu.
Proč se nedaří opoziční stranám mobilizovat do té míry jako spolku Milion chvilek pro demokracii?
Těžko říct, myslím, že je to přirozené, že ve chvílích, kdy se země dostane do nějaké krize, tak vznikají takovéto nezávislé struktury. To bylo Občanské fórum, Charta 77… A Milion chvilek také spojuje lidi různého politického zaměření.
Mohli bychom sledovat i vaše kroky po vzoru Karla Schwarzenberga při prezidentské kandidatuře?
Tak daleko opravdu nejsme, když jsem posílal přihlášku do TOP 09, nemyslel jsem ani na to, že bych se mohl stát senátorem.
Společně vás pojí i urozený původ. Myslíte si, že je to v ČR spíše výhoda, nebo nevýhoda?
Já si myslím, že je v tomhle česká společnost trošku zvláštní. My skutečně máme dlouhou historii. Za devět set let členové mé rodiny zasahovali do chodu státu, někteří výrazněji, někteří méně výrazně. Já si myslím, že každá generace dostane příležitost něco pro vlast udělat.
Samozřejmě si nejvíce vážím těch, které jsem měl možnost znát osobně, mého dědečka a tatínka. V době, kdy byla republika v nešťastné situaci, byl můj dědeček členem několika delegací. Ty první dvě byly k prezidentu Benešovi, když ho chtěly podpořit v úsilí za zachování hranic zemí Koruny české. To byly demonstrace proti odstoupení Sudet, a ta třetí byla již téměř sebevraždou, ale i tak ji všichni účastníci považovali za nutnost. Jednalo se o vyjádření sounáležitosti s českým národem, a to již v období obsazení Německem, takže bylo jasné, že se všichni dostanou na černou listinu. Hezké na tom bylo, že členové byli jak z řad starých českých rodin, tak těch, které do země během staletí přišly a tady zdomácněly. Takže například rodiny francouzské, italské nebo německé.
Na druhou stranu můj tatínek sice neměl možnost se do něčeho aktivně zapojit, ale přesto byl komunistickým režimem od počátku až do roku 1989 šikanován. I tak si zachoval svoji nezávislost a s maminkou nás vychovali tak, že jsme dokázali žít v pravdě a zachovat si svoje zásady. To bylo na svou dobu opravdu takové obyčejné hrdinství, které se zkrátka nedá nějaký způsobem vystavovat.
A proč ta lidovost funguje například u premiéra Andreje Babiše?
Samozřejmě je skupina, která má odpor ke všemu historickému, ale z druhé strany je tu dost lidí, kteří si uvědomují, že u nás platí zásady, a vždy budeme držet s tou zemí. Nakonec se ani nemůžu nějak zpronevěřit tomu, co dělali ostatní nositelé mého příjmení.
Předseda vlády si vedle lidovosti hlavně kupuje voličské hlasy za peníze budoucích generací. Rozdává jízdenky na vlak a podobně, ale ne ze svého, to se rozdává strašně lehko. Chová se jako rodina, která má v červenci utracenou prosincovou výplatu. To zkrátka rozumní lidé nedělají.
Proč nechce navzdory všem skandálům odstoupit?
Tady jde opravdu o jeho trestní stíhání. Myslí si, že to ze své pozice dovede zastavit nebo ovlivnit. Každý čestný člověk ve veřejné funkci v podobných případech odstupuje, a to i proto, aby dokázal svoji nevinu. Pořád doufám, že ty orgány nezávislé jsou, ale to, že setrvává ve svých funkcích, je právě důkazem toho, že je vinen.
Hovoříme spolu na hospodářství v Dymokurech, které získala vaše rodina zpět po restitucích. Kdy se protíná váš život s historií místa?
Do mých deseti let jsem vyrůstal v Chodově u Karlových Varů. Původně jsme mysleli, že ani nic restituovat nebudeme. V zákonech o restitucích byl rok 1948, a my jsme věděli, že dědeček přišel o majetek už za Němců. Tehdy správce převedl všechno na nucený Protektorát Čechy a Morava, ale pak se ukázalo, že soud rozhodl rok předtím o neplatnosti trhové smlouvy. Nic sice dědečkovi fyzicky navráceno nebylo, ale byl zapsán jako vlastník, takže se karta obrátila.
Víte, kdo tu mezitím bydlel?
Tady se toho vystřídalo dost. Nějakou dobu tu působil národní zemědělský výbor, následně tu byly v padesátých letech ubytovány řecké děti, a nakonec to přebralo ministerstvo vnitra, kdy to tu sloužilo jako policejní sklady.
A finální přesun zpátky?
Stěhovali jsme se na státní svátek 28. října 1998. Symbolika. Předchozí zimu jsem chodil ještě topit, aby topení nezamrzlo. V přízemí jsme měli nehotovou kuchyň, čtyři místnosti nějak tak obyvatelné a na chodbě vytrhané parkety. Bylo to celkem dobrodružství. (smích)
Celkový návrat byl zároveň dost emoční. Od nastěhování se tady toho dost změnilo, ale nikdy už to asi nebude klasický zámek. Důležité bylo vždy hospodářství. Třeba poprvé jsme žně začali s třemi východoněmeckými kombajny E512 a první den se zadřel motor tomu nejlepšímu. Dnes už máme moderní stroje.
Otec vám celé hospodářství ve finále svěřil…
Ano, to se stalo v roce 2011. Ale nechtěl jsem, aby se cítil vyřazený, tak jsem do toho moc nezasahoval, ale pak se jeho zdravotní stav zhoršil a já přebral řízení. A začal jsem trochu podléhat tomu, jak se všechno daří… To je strašně nebezpečné, člověk lehko podlehne sám sobě. A hned nato přišly povodně. Vyvrcholilo to v červnu 2013, kdy se protrhla hráz Komárovského rybníka, to byla zkrátka úplná katastrofa. Pamatuji si, jak stojím na protržené hrázi a jen bezmocně sleduji ty škody. To jsem ani netušil, kolik to bude stát.
Litovali jste někdy návratu?
Tatínek chtěl od začátku znovu hospodařit, ale dlouho nechtěl zámek. Vztahuje se k tomu i rodinná historie… Po převratu se začalo jezdit do Vídně lehce, takže jsem mohl navštěvovat manželku bez předchozího pozvání babičky, kde stálo, že budou hrazeny případné lékařské náklady. Samozřejmě jsem jel babičku taky hned navštívit. Byla to Maďarka, dost bez emocí a měla Parkinsonovu chorobu. Když jsem přijel, klepaly se jí ruce a vůbec se nedivila, že jsem jen tak dorazil. Odsekla mi, že mě čekala, a vše, co ji zajímalo bylo, co už má táta zpátky. Zbytečně jsem oponoval, že teď řešíme v Česku důležitější věci… Zbavovali jsme se bolševiků, všichni měli ideály, kdo by teď myslel na majetek? ,,Hlavně ať se postará o cukrovar, zámek ať nechá. Jeho údržba by byla drahá,“ kladla mi na srdce. Nakonec se místo cukrovaru vrátil právě ten zámek. (smích) Oba měli teda pravdu, že to bude stát spoustu peněz, ale starat se o to beru i jako naši povinnost.
Dnes tu bydlíte i s manželkou. Jak jste se tehdy seznámili?
V roce 1989. To byl vůbec zvláštní rok, něco bylo ve vzduchu. (úsměv) Po vojně jsem jel v březnu do Rakouska, kde mě jedna příbuzná pozvala na večeři. A sympatickou dívku, která seděla vedle mě, jsem si zapamatoval, byla to moje budoucí žena. Musel jsem se ovšem vrátit, ale na podzim jsme se znovu náhodou potkali a zajiskřilo to.
Několikrát jste zmínil rok 1989. Na podzim uběhne právě třicet let od Sametové revoluce. Pamatujete si, kde jste byl 17. listopadu?
Byl jsem s maminkou v Římě, když byla svatořečená Anežka Česká. Jela i moje budoucí žena jako překladatelka pro české skauty. Komunisti přitom dostali strach, že by se toho ujali českoslovenští exulanti, tak to raději uvolnili, ale naše výprava byla připravená již dávno dopředu. Takže jsme měli ještě takovou okružní jízdu po Itálii a do Německa jsme se vrátili právě 17. listopadu. Tam jsme se se ženou prozatím rozloučili. Mezitím nám teta říkala, že padla Berlínská zeď a v Praze se také něco děje, ale nikdo neví co. Zkrátka putovali jsme úplně bez informací. Jakmile jsme se vrátili do Prahy, volala mi, že přijede na týden na návštěvu z Vídně. Nakonec jsme strávili týden na demonstracích na Václavském náměstí. Byla tu pak i na všechny další důležité událostí, třeba když byl zvolen Václav Havel prezidentem. Historii jsme zažili spolu.
