Holocaust patří k těm událostem, které nás do té míry zahlcují svou úděsností, že se intuitivně snažíme jim vyhnout. Zabalíme je do obecného „již nikdy“ a „nesmíme zapomenout“, postavíme kamenný památník a zavedeme Mezinárodní den památky obětí holocaustu.
Pokaždé, když na nějaký takový artefakt narazíme, zatají se nám dech a my, neschopni pochopit rozměr toho děsu, zamumláme nějaké obecně přijímané klišé. Vyviníme se z povinnosti vyjádřit se způsobem společensky únosným, aniž bychom své okolí vyrušili z klidu, který sluší právě tomu kamennému památníku.
O holocaustu bylo napsáno už strašně moc písmen. Těžko k tomu dodat něco, co už by dávno někdo neřekl. Sám se jen snažím najít si něco, co dokážu uchopit.
Víme z historie, jak plíživě, jak nenápadně se rozšiřovala nenávist. Jak z příjemných kaváren, hospod a šantánů Mnichova dvacátých let poznenáhlu vyhřezla nechuť k jinakosti, jak na sebe frustrace z neúspěchu vzala nóbl šaty národovectví, jak pocit sounáležitosti s davem poskytl zdání legitimity.
Víme, že na začátku byly jen politické proklamace, kterým se mnozí smáli, že pak agresivní bojůvky zamindrákovaných mladíků už tak legrační nebyly. Víme, jak lákavé byly sliby velké a silné Říše, bohatství a slávy. Víme, jak snadné bylo všechnu svou nedostatečnost hodit na Nepřítele. To všechno víme. Víme, jak strašně matoucí to byl koktejl.
Kdy ale nastal ten okamžik, ve kterém se obyčejný občan, úředníček, švec, student, hospodyně či trafikant stal tím „mitläuferem“, tím platným kolečkem vražedného mechanismu, na jehož výstupní kontrole byly miliony mrtvých?
Těžko říct. Ale myslím, že v okamžiku, kdy si onen úředníček či švec nekladl otázku, „je to dobré, nebo špatné,“ nýbrž otázku „pomůže mi to, nebo mě to poškodí“, a podle toho se zařídil. V alibistickém obalamucení sama sebe jen plnil úkoly, dodržoval pravidla a nevybočoval z řady. Vždyť to tak dělají všichni, vždyť jsem se nedopustil ničeho zlého, vždyť musím živit rodinu. Jak povědomě to zní, slyšíte? Ach ty složenky, ach ta hypotéka! A děti na škole a dovolená u moře a nové auto a a a … Jak nesnesitelně děsivě odhalila tuto perverzi filozofka Hannah Arendt ve své zprávě o Eichmannově procesu. Banalita zla to nazvala.
Pro mě osobně to má ještě jeden rozměr. Můj dědeček byl v koncentráku. Nebyl ani Žid, ani Rom, ani katolický kněz, nebyl homosexuál, nebyl ani komunista, ani nevykolejil vlak, nebyl partyzán, pouze veřejně vyjádřil svůj názor nebo dával najevo, co si myslí a kam patří. Jen byl nepohodlný. Ten rozměr je pro mě v bezbřehosti zla. Nikdy neplatí, že až tohle „nutné zlé“ dokonáme, bude už jen řád a pořádek. Zlo se nikdy nedrží ani těch pravidel, jimiž se zaštiťuje. Rozroste-li se, nedá se snadno svázat, prořezat, kultivovat. Je nutné ho vyrvat z kořenů, rozsekat a spálit jako nejhorší plevel. A ani to často skoro není možné.
Přesto jsem si jistý, že mu lze předcházet. Pokaždé znova můžeme váhat, jakou z těch otázek si položíme. „Je to dobré, nebo ne?“ nebo „Pomůže mi to, nebo mě to poškodí?“
Je to jen na nás, jestli budeme svět posuzovat obecně lidským pohledem, nebo pohledem do sebe zahleděného sobce.
Jestliže tehdejší lidi odsuzujeme za to, že se radikálně nepostavili proti antisemitismu, že se nepostavili na ochranu člověka, oč jsme dnes lepší? Jsme lepší? Nevím, ale měli bychom být. Už víme, kam to vede. A pokud si to alespoň na Mezinárodní den památky obětí holocaustu připomeneme, mají ty památníky a památné dny smysl. Pro mne mají.
